Někdy začátkem roku Jakub K. se Zdeňkem T. nad pivem pronesli větu ve smyslu "nebylo by špatný udělat nějakej fotomaratón", ovšem málokdo je bral vážně; přece jen byla hodina již značně pokročilá a čárek na takovém tom malém nepříjemném papírku přibývalo.

A pak byl dlouho klid. Ovšem koncem března se na Fotoprůvodci objevila výzva k účasti na nejstřelenější, nejnáročnější a rozhodně nejzajímavěší akci letošního roku, s odkazem kamsi na Jakubův web s upřesněním propozic. Stále ještě málokdo věřil, že jde o vážně míněnou záležitost. Faktem ovšem je, že jsme se v den D a hodinu H (tj. 14.5.2004 v 18:00) sešli u metra Pankrác v hojném počtu - Jakubovi se Zdeňkem svěřilo své životy pro dalších 24 hodin celkem 15 odvážlivců. Při pohledu zpět mám dojem, že jsem tenkrát nemohl být rozhodně při smyslech...

(Na fotografii vpravo opravdu NENÍ Jakub - ten by mi určitě rád zapózoval lépe :-) Pravdou ovšem zůstává, že velmi podobně jsme o necelých 24 hodin později vypadali bez výjimky všichni.)

Bylo odstartováno! Vyrazili jsme, cestou nabíjeli filmy do těl svých miláčků, kontrolovali baterie, rozhýbávali ruce i nohy a snažili se o fotografickou "rozcvičku" pořizováním svých prvních více či méně vydařených záběrů. Nálada byla skvělá, sluníčko svítilo a dokonce i předpověď počasí se tváříla velice optimisticky.

Po zastávce v místní osvěžovně, podmíněné samozřejmě důstojným doplněním iontů a dořešením organizačních záležitostí, nás cesta vedla Pankráckým sídlištěm přes park s fontánkou.

Ačkoli příležitost k dobrovolné (případně i méně dobrovolné) koupeli měli všichni zúčastnění, nikdo se nenechal zlákat a dál jsme plýtvali filmy nebo drahocenným prostorem na paměťových kartách pro své pokusy o zachycení nezachytitelného.

Za stálého plýtvání materiálem tedy postupujeme směrem ke Kavčím horám, kde nás již z dáli vítaly cedníky antén - ano, SKUTEČNÝ FOTOGRAF mohl odolat jen stěží. I když - jistě, našli se mezi ními i tací, co odolali, ale to byli buď fotografové druhé a nižší třídy, ženy nebo nosiči.

(Na tomto místě bych rád upozornil čtenáře, který se cítí být zařazen do některé z výše jmenovaných skupin, že fyzické násilí opravdu není humánním a civilizovaným komunikačním prostředkem, tím méně, je-li páchané na mé osobě... )

Konečně jsme dorazili k prvnímu "waypointu" - místem vyvoleným byl vrch za Kavkami, odkud je nádherný výhled na protilehlý vrch, obzor, Vltavu a kdovícoještě. Zde byl stanoven první fotografický úkol - vyfotografovat co nejkýčovitější západ slunce. Vzhledem k tomu, že slunce se ještě ani zdaleka neukládalo ke spánku, nastalo převeliké čekání, vyplněné (jak také jinak) bohulibou fotografickou činností.

Začínalo se zvolna šeřit a bylo čím dál tím jasnější, že tentokrát nám počasí příliš nepřeje - slunce se nořilo do poměrně vysokých a hutných mraků, takže houfné fotografování rozzářeného zarudlého obzoru s posledními paprsky šlehajícími po krajině se neuskutečnilo, ale i tak jsme se za množství pořízených záběrů ani zde nemuseli stydět. Výsledky však byly (alespoň v mém případě) dosti tristní a publikovatelé jen a pouze pro jejich dokumentární hodnotu.

Nejspíš se nikdo nemůže divit, že nám po takovémto rozčarování přece jen trochu vytrávilo. I zamířili jsme tedy podél Vltavy směrem k Vyšehradu - ovšem s malým mezipřistáním v příjemné pizzerii, jejíž jméno jsem zapomněl a tedy nemohu říct nic jiného, než to, že ta placka, kterou mi tam udělali, byla opravdu dobrá.

Venku se kvapem stmívalo a my tedy po rychlém občerstvení vyrazili za stále houstnoucího šera k dalšímu vytyčenému cíli, jímž byl již zmíněný Vyšehrad. Většina z nás toto místo znala pouze za dne - pohled na stovky tun kamenné historie v nočním osvětlení byl rozhodně nevšední a inspirující.

Kupodivu byl právě tento den zřejmě nějak významný pro zahraniční turistiku, protože se proti nám valily davy podivně hovořících jedinců a získat v těchto davech použitelnou fotografii vyžadovalo místy nadlidské úsilí, ocelové nervy a litry trpělivosti.

Je snad pochopitené, že tato situace, navíc podtržená zvolna nastupující únavou, se znatelně podepsala na psychickém zdraví některých z účastníků. Ačkoli to možná není na první pohled zřejmé, zde pózujícím je skutečně Zdeněk T. Pokud se některý z čtenářů obává o jeho zdraví, je zde naprosto na místě poznamenat, že žádné vážnější újmy neutrpěl: Již opět plynně hovoří, tolik neslintá a prý již napsal z léčebny první dopis svým blízkým...).

Poté, co nás Vyšehrad omrzel a odpoutali se první odpadlíci, zbytek skupiny vyrazil přes Výtoň a Moráň do známého centra všeho nočního dění - tj. do restaurace U kotvy. (Nenechte se mýlit tímto zkráceným popisem - v tu dobu bylo něco kolem jedné hodiny a tak jsme si krátký odpočinek docela zasloužili.) Maličko nepříjemný byl ovšem striktní zákaz fotografování v prostorách restaurace - a že by bylo co fotit! Ona je totiž pražská galerka neskonale fotogenická, ale přání výčepního nezbylo než respektovat :-(

Noc však ještě zdaleka nekončí - přesunujeme se tedy dále směrem po Spálené a (opět) zastavujeme, tentokrát u stánku, který unavený poutník prostě nemůže s klidným svědomím minout. Samozřejmě se jedná o gyros... Někteří nejmenovaní jedinci si ovšem nikdy nedají pokoj, dokud nedostanou po čuni - tentokrát zabodoval Iik, který zcela pod vlivem reportérské horečky fotografuje, což místní individua, bydlící u vchodu do metra, opravdu nenesou dobře. Stále se vyostřující debatu nakonec ukončuje odkudsi narychlo povolaný vlčoun, který na výzvu "hledej koule" napadá vcelku nestranně intimní partie kohokoli z obou zúčastněných stran. Tentokrát se přesunujeme výrazně rychlejším tempem...

...a zastavili jsme se až na Střeleckém ostrově :-) Mnozí využívají zdejší atmosfáry k poutavým nočním fotografiím, jiní usínají na lavičkách, obklopeni svým fotonádobíčkem. Opět kazím film - tma jako v... ...v tom... ...no... ...no prostě značná :-) Po probuzení několika nezodpovědných jedinců a resuscitaci nás ostatních provádíme přesun přes Kampu na most pana Karla, kde očekáváme svítání.

Zde se snažíme plnit další fotoúkol, který byl tentokrát vyhlášen na téma "těžké ráno opilcovo". Pravdou je, že ačkoli byl Zdeněk T. zcela střízliv, jeho mírná fyzická indispozice mu umožnila zhostit se role modelu, ztvárňujícího spícího bezdomovce (ovšem s Nikonem D100 na krku) více než dokonale. Po probuzení nedovedl pochopit, proč se na něj všichni tak chápavě usmívají :-) Pravdou ovšem je, že v tuto hodinu už začínáme následky uplynulý hodin (bez spánku), kilometrů (v nohou) a kilogramů (fotovýbavy) pociťovat téměř všichni - i má dokumentace těchto ranních hodin je velice řídká.

Po stejně bezútěšném východu slunce (kýčofka se opět nafotit nedala - mraky, mraky a zase mraky) se ve stavu totálního psychického rozkladu ploužíme směrem k Staroměstskému náměstí, kde vyčkáváme otevření jedné z přilehlých pekárniček. Čekání trvá zhruba hodinu - a upřímně řečeno, tato hodina patří k těm nejhorším v mém životě. Nastoupila krize, je mi zima, nevyspalost a fyzická zátěž dělá svoje a přestávám vnímat. Jan Hl a Jakub K. ale krizi zcela nepochopitelně překonávají a začínají překypovat vitalitou i dobrou náladou, ovšem řečeno s klasikem: "Jsou chvíle, kdy by se měli optimisté střílet!"

Naštěstí pekárna otevírá včas a tak se posilňujeme sladkou snídaní. Obsluhující na nás koukají velmi podezřívavě a obsluhují s krajní nechutí - ovšem až do té chvíle, než roztajeme, Pavel P. vytáhne notebook a přímo z prostředí pekárny odesílá na Fotoprůvodce první krátkou reportáž, zatímco my ostatní ošetřujeme svou fotovýbavu i svá těla. Zjevně jsme v očích obsluhy stoupli v ceně (a v odhadu potenciální solventnosti) a jejich chování se rázem mění, dokonce i nějaký ten úsměv by se našel. My ovšem plánujeme další trasu - a zde není proč váhat. Prostě: "Fotoprůvodce na Hrad!"

Na tomto místě bych rád poznamenal, že stavět hrady (včetně toho Pražského) na kopci není vždy nutně ten nejlepší možný nápad. A stavět k němu cestu takovým krpálem, kterým vedou Staré zámecké schody, už vůbec ne. Daly nám slušně zabrat - šli jsme je přes hodinu. Je ale pravda, že s přestávkami, kde jsme se sami sobě vymlouvali, že zastavujeme kvůli focení, jinak že sil máme určitě ještě dost...

Hrad se ovšem začíná zaplňovat davy hýkajících turistů a začíná být čím dál tím obtížnější prodrat se davem, natož ještě ulovit nějaký vydařený záběr. Procházíme jej tedy a jdeme se vyhřívat na Loretánské náměstí - je totiž čas na oběd.

Zdá se vám předchozí věta zcestná, zvláště pak v souvislosti se skupinou česky mluvících, průměrně movitých, obagážovaných, utahaných a -mírně řečeno- neupravených individuí? Alespoň mně připadalo jako zázrak, když se před námi otevřely dveře příjemné a opravdu zdravě vypadající HOSPODY, nikoli restaurace! Opravdu tam je, s adresou Loretánské náměstí a s ryze českými (rozuměj "ne turistifikovanými") cenami! Příjemná obsluha, klobáska, utopenci, i nějaká ta hotovka by se našla - připadal jsem si jak Alenka v říši divů... Bohužel každá idylka jednou skončí - rozhodnuto bylo o další trase našeho "výletu", což ovšem znamenalo velmi bolestné loučení s příjemným místem, kde mohla spočinout naše zničená těla.

Trasa dál vedla Jelením příkopem na stanici metra Malostranská. Cesta byla dlouhá a z kopce, všechno kolem zelené - prostě dalo by se to výstižně vyjádřit jednou větou: "Během mé služby se nic zvláštního nestalo." Jedinou výjimkou byl vstup do tunelu, kde došlo ke krátkému nahromadění přeživších fotografů - dovnitř jsme hleděli všichni bez výjimky, snad v očekávání, že na nás něco vyleze. Nevylezlo.

U Malostranské proběhlo skupinové fotografování (v mém případě roztřesené ruce a nezaostřitelné oči udělaly z mnohých fotografií cosi nepublikovatelného) a už nás zase někam ženou!

Tentokrát do Valdštejnské zahrady. Zde opět houstne dav a úspěšně brání v jakékoli relaxaci, tím méně rozumnému fotografování. Obdivujeme tedy zde naaranžovaná živá zvířata (řev páva po třiceti hodinách bez spánku je fajn zážitek...), lidi ochutnávající si hlavy, sestříhanou květenu a prcháme, jak jen můžeme - pro mne je útěk vysvobozením, v celém objektu se totiž nesmí kouřit...

A jdeme dál a dál, tentokrát podél Vltavy po proudu směrem ke Štvanici, je něco kolem třetí odpoledne, sluníčko svítí, ptáčkové zpívají, lodičky kolem nás jezdí, prostě těžká romantika - jen kdyby se na to člověk mohl tak deset hodin vyspat, odmořit si nohy, oloupat spodní prádlo, ponožky a tak podobně.

Na Florenci otáčíme, začíná mírně pršet a my se rozhodujeme pro finalizaci celé akce. Volba padla na nejmenovanou hospůdku vedle Negrelliho viaduktu, krásnou, prázdnou a čisťounkou, do které se hodíme asi jako zablácené baganče na sváteční stůl. Zjevně povodně, ačkoli byly pro mnohé z osobního pohledu velkou tragédií, udělaly Karlínu i dobrou službu - díky nim se z mnoha míst, kam by normální člověk nevkročil (a pokud by vkročil, pak by bez zranění neodešel), stala místa příjemná oku i duši...

A konečně je to tady! Po 24 hodinách fotografování, pochodování, reptání, ničení filmů, fotovýbavy, výstroje i zdraví je konec! Dokázali jsme to! Posunuli jsme hranice lidských možností zase o jeden pochybný krok dál! CALL GUINESS!!! Rozdávají se diplomy, odcházíme směrem k metru Florenc, poslední skupinovou fotografii dělá Zdeněk T. jako úlitbu bohům - a je po všem, tak zase za rok...

Co takhle osmačtyřicet hodin???