Celý svět mluví o krizi a krize se nevyhýbá nikomu, někdy dokonce ani fotografům. Ti mají situaci o to komplikovanější,
že jim nepomůže ani intervence centrální banky, pokud se dostaví krize tvůrčí...
Dříve nebo později se to asi stane každému - máte vybavení, kterým se dá nafotit cokoli, od portrétu usmívajícího se
mravence, až po hasák, vypadlý z ruky kosmounautovi na ISS, a přesto najednou nemáte proč vlastně fotografovat.
Najednou nevíte, co fotografovat, aby to mělo nějaký smysl, proč fotografovat, aby to někomu něco
přineslo, jak fotografovat, aby to něco vyjadřovalo, a začnete se zajímat o to, k čemu jsou vlastně vaše
fotografie dobré. Máte pocit, že všechno, co právě tvoříte, je prázdné, bez jakéhokoli náboje nebo kousku invence,
o nějakém tom "umění" snad ani nemluvě. Nikde ani náznak nějakého východiska.
Slabší povahy pak propadají depresím a píšou inzeráty, nabízející veškerou jejich fototechniku a začínají shánět
informace o včelaření. Silnější povahy drtí spouště svých fotoaparátu za skřípění zubů v zoufalé snaze tvůrčí krizi
udolat a přemoci hrubou silou (podle hesla "všechno jde, jen je někdy potřeba ještě větší kladivo").
Někdo v křečovité snaze po invenci mění nebo dokupuje další vybavení, pořizuje zcela nové a záměrně co nejnekompatibilnější
systémy (místo digitální zrcadlovky nutně potřebuje kinofilmovou, místo kinofilmové středoformátovou, potom něco na velký
formát a z velkého formátu opět k digitálu) v naději, že s jinou technikou pocítí nový "polibek múzy" a zase to bude
to pravé. Ano, občas se to podaří. Častější je však "polibek hrůzy", kdy postiženému dojde, že jednak musí zvládnout
nové vybavení po technické stránce a navíc - přestože jsou třeba i výrazové prostředky pestřejší, než u té původní - múza
se zase zakecala s někým jiným a už má dalšího půl roku zpoždění. Pokud bude tvůrčí krize trvat déle, můžete si alespoň
tímto způsobem pořídit docela hezké domácí muzeum.
Někdo se uchýlí k teorii fotografie, snaží se jít ke kořenům a doplnit si tak mezery ve svém teoretickém vzdělání.
Vzápětí ovšem dojde k tomu, že všechno podstatné už bylo dávno jednak vyfotografované, druhak i teoreticky popsané, takže
přinést světu cokoli inovativního je těžší, než se původně zdálo, a vlastně se tak svému koníčku a radosti z něj paradoxně
opět vzdaluje. Ovšem je pak o něco vzdělanější, což se ovšem také někdy hodí (alespoň k tomu, aby mohl jiným říkat,
co, kdy a kde udělali špatně).
Samozřejmě jsou tu i jedinci, kteří, když tedy ta múza už nějak dlouho nejde, se jí snaží jít naproti, povětšinou za
pomocí látek organických, často i zákonem zakázaných. V první fázi mívají snahu fotografovat opravdu hodně barevně
a velmi se diví, že jejich vize vidí film úplně jinak (a nikdo mi nevymluví, že to tak s cross-procesem původně nebylo),
a tak zkouší další a další prostředky, až nemají tvořit čím, jak - a nakonec ani proč. Jejich dílo uznale hodnotí až pozůstalí,
když při závěrečném obřadu hovoří se slzou v oku o velkém a nikým nerozpoznaném géniovi.
Takže jak na to?
Člověk je tvor společenský a má-li nějaký problém, začne se zajímat, není-li v dohledu někdo podobně trpící. Další
možností tedy je i nějaké sdružení podobně postižených. Můžete pak zkusit porovnat svá díla s ostatními, přičemž je velmi
pravděpodobné, že každý z vás má ten "šprajc" někde jinde a vzájemnou koordinací a součinností se dokážete navzájem popostrčit
přes toto kritické období. (Variantu, že to nakonec všechny popostrčí špatným směrem, snad raději ani nezmiňuji...)
Já, protože jsem si většinou výše popsaného prošel, můžu doporučit snad jen tu cestu nezlomné trpělivosti, vzteku,
drilu a zklamání při vytváření "zbytečných" fotografií, i kdyby to mělo trvat roky. V tomto úsilí totiž téměř absolutně
platí dvě známá úsloví. Tím prvním je "i slepé kuře zrno najde" a druhým "když se štěstí udolá, sedne si i na vola".
Jestliže vedle sebe navíc máte bandu podobně postižených (podobnost s X-Pozicí je v této souvislosti zřejmě jen čistě
náhodná :), kteří vás jakkoli nutí nějak tvořit, je to ohromné plus, které může znamentat právě ten rozdíl mezi
dalším fotografováním - a nebo tím včelařením.
Nezbývá než věřit, že se prokoušete zbytečnostmi a nějak to vykrystalizuje samo - konečně, děláte to v první řadě pro
sebe. Když se dítě v první třídě učí psát, také napíše desítky řádků a stovky písmenek "úplně zbytečně" bez jakéhokoli
viditelného významu (a ještě to chápe jako šikanu), a přece se mu to časem hodí.
Takže vydržte - snad je to jenom ta první třída.
(A nebo jste ten nerozpoznaný génius a to nejlepší už je dávno za vámi, ale v tom případě si tenhle článek čtete
bezdrátově z nějakého obláčku ve fotografickém ráji, fotobůh vám kouká přes rameno a tyhle pozemnosti vás už vůbec nemusí
zajímat... Teď mi ale nedá, abych se nezeptal: Vy na tom obláčku, máte tam Canon nebo Nikon?)
|