Z pohledu výstupu na papír pro mne byla digitální fotografie trochu krokem zpět (zase mi ale rozšířila tvůrčí možnosti, takže jsem byl schopen udělat fotografie, které bych na film nedělal nebo neudělal - nejraději bych obě technologie zkombinoval). Byl jsem zvyklý z klasického procesu na černobílé fotografie, které nehrajou všemi barvami podle toho, jak a pod jakým světlem se s nimi pohne, fotografie, kde černá byla sytá a hluboká a nejsou na nich viditelné matné či lesklé mapy při pohledu z většího úhlu. Co se týká barevné fotografie, tak tu jsem ve své "tvorbě" bral vždy jako okrajovou a tam jsem byl i se slušným labem spokojený, s koupí domáci fototiskárny jsem problémy barevného tisku přestal řešit úplně. Ale ta černobílá fotografie! Tam to prostě bylo špatné a prakticky žádná z tiskových technik mne nedokázala uspokojit, vyzkoušel jsem ledacos.

Začal jsem experimentovat v oblasti výroby internegativu inkoustovou tiskárnou. Kdybych chtěl zůstat jen u kontaktů 20x30 cm, pak by to ještě nebylo tak zlé (tisk na průhlednou fólii je zvládnutelný, tato cesta je na internetu docela dobře zdokumentovaná), ale já chtěl především negativ, ze kterého by se dalo normálně zvětšovat. V komoře byl zvětšovák na 13x18 cm, takže jsem šel cestou zvětšování negativu až k této hranici, ale ani to nevedlo k žádanému cíli. Ačkoli tiskárny mají výrobci udávané obvykle impozantní rozlišení (běžně více než 3000dpi), při potisku fólií bylo všechno jinak a nedařilo se mi dostat rozumnou škálu šedých (a to jsem vyzkoušel také docela slušný počet různých materiálů).

Celou myšlenku jsem tedy s určitou lítostí odložil. Jednoho dne ale přišel Pavel Pola na FotoPivo se zajímavou zprávou: Petr Dzik (jeho články najdete zde na Paladixu) si pořídil zařízení pro osvit kinofilmů a rád by osvit nabízel i jako službu pro ostatní fotografy.

To mne zaujalo, přestože jsem záhy zjistil, že Petr toto chce používat především pro možnost výroby diapozitivu z digitálních dat (kdo nikdy neviděl promítání z diapozitivů, ten to v dnešní "digitální době" nejspíš nepochopí, ale datový projektor se tomu opravdu nevyrovná). Po krátké mailové debatě jsem odeslal sadu testovacích souborů (normálních, pozitivních) s různým průběhem jasů a kontrastů, a Petr začal poctivě testovat a ladit osvit i vyvolávací proces. Výsledkem byla sada šesti osvícených políček, z nichž jsem na první pohled nebyl schopný poznat, že se nejedná o expozici tradiční cestou. Pro porovnání jsem je "prohnal" filmovým scannerem a už v tu chvíli jsem viděl, že jsem blízko vytouženému cíli - tohle vypadalo na dobře použitelný internegativ.

Pak jsem ale bohužel musel "výzkumné práce" z osobních důvodů přerušit, abych se k nim vrátil až nyní. Nechal jsem si osvítit další data, tentokrát "ostrá" (blíží se uzávěrka na Prahu fotografickou 2008) a zpracovaná tak, aby kompenzovala drobné nedostatky této technologie, které se nám při prvních testech podařilo nalézt (k těm se ještě vrátím).

Než mi poštou dorazily nasvícené filmy, tak jsem exhumoval komoru (doslova, protože jsem poměrně dlouhou dobu neměl co zvětšovat, takže se proměnila spíš v dílnu, kombinovanou se skladištěm) a jen co se mi dostaly filmy do ruky, celou noc jsem natěšeně věnoval zvětšování.

Pro první pokusy jsem zvolil papíry Agfa MCP 310 (RC, lesk) a Agfa MCP 312 (RC, polomat) 30x40 cm. Pod zvětšovákem se vše tvářilo, jako kdybych zvětšoval z normálního filmu (správně kryté, rozumný kontrast, detaily ve světech i ve stínech - prostě negativ, jaký má být). No a tady bych mohl vlastně celé povídání ukončit, protože jsem ani na pozitivech 30x40 téměř nebyl schopen poznat, že je něco jinak. Černá byla černá, detailů bylo akorát (osvitový stroj pracuje s rozlišením cca 11Mpx, což na fotografii s výsledným rozměrem 26x39 cm odpovídá rozlišení cca 260dpi), bílá byla bílá, prostě všechno tak, jak jsem si představoval.

Jestli píšu, že jsem "téměř nebyl schopen rozeznat rozdíl", pak je to tak - to "téměř" spočívá v jiném tvaru zrna. Protože film, na který jsou data vysvícena (Ilford PAN 100) je poměrně jemnozrnný a data, která jsem posílal, byla pořízena na ISO 800 - 1600, takže nějaký digitální šum (Canon 40D) se dostal až na výsledné fotografie a je tedy možné jej tam identifikovat. To je daň technologii, použité při pořizování fotografií, v tom je technika osvitu nevinně.

Protože všechny fotografie z této série měly samozřejmě srovnaný histogram a prošly normálním postprocesingem (v podstatě identickým, jako bych připravoval soubory pro lab, s tím drobným rozdílem, že tato data byla v 16bitech šedé, což málokterý lab zvládá), dala se celá série udělat na jedno nastavení, jen jsem použil filtraci 3 - Ilford filtry - pro mírně tvrdší zvětšeninu na lesklých papírech, než jaký byl původní soubor (film byl vysvícen a vyvolán "na střed", gamma 0,55). Na polomatné mi filtrace vyšla skutečně na 2,5.

A nyní se konečně dostávám k těm drobným odlišnostem či nedostatkům:

Asi jen drobností je, že moje zvětšovací objektivy nejsou ideální (Leitz Elmar 50/3.5 DOOGS a Anaret 50/4.5, zkoušel jsem oba, ale Rodagon bohužel není ani jeden) a nějakou vinětací do procesu přispívají, takže je vhodné rohy zatahovat o něco více, než je obvyklé, aby se vinětace vykompenzovala.

Další věc je nutnost poměrně přesné expozice pozitivu. Tímto způsobem vytvořený negativ má totiž - opět především z důvodu pořízení fotografie digitálním fotoaparátem - trochu problematické přechody ve velmi světlých oblastech. Při korektní expozici i kontrastu je vše v nejlepším pořádku, ale pokud se "podaří" vyrobit pozitiv příliš kontrastní, dojde ke zdůraznění právě těch světlých přechodů a vypálené bílé plochy, z nichž tu a tam vystupují šedé tečky, působí při bližším ohledání velmi rušivě. Z toho vyplývá, že pod zvětšovákem toho se snímkem směrem "ke světlům" už nejde moc nadělat, opačným směrem, tedy ke ztmavení výsledné fotografie už není situace tak kritická, přece jen stíny toho umí skrýt víc. Základem je tedy kvalitně připravený soubor pro osvit, následně přesná expozice a neutrální filtrace.

No a spíš pro lepší pocit jsem na odesílaná data aplikoval mírně větší doostření, než bych používal pro lab, ale ani to nebylo potřeba. Při skenování testovacích negativů se mi totiž zdálo, že mají nižší ostrost, ale to bylo spíš způsobenou nějakou interferencí mezi velikostí osvíceného "zrna" a rozlišením skeneru (používám letitou filmovou Minoltu QuickScan 35+, která má udávané rozlišení 2800dpi). Protože jsem ale v této "ostré" dávce poslal data jak doostřená, tak nedoostřená, měl jsem přímé srovnání i na papíře. Rozdíl byl vnímatelný spíš pocitem, než racionálním zjištěním, každopádně i příště budu "pro klid duše" doostřovat o něco více (unsharp mask - amount cca 250%, radius 0.5, threshold 0, to na 11Mpx obraz opravdu není mnoho).

Takže teď můžu s klidným svědomím říct, že jak jsem si data připravil, tak jsem je dostal na filmu. Navíc pro to, abych získal v komoře dobrý výsledek na papíru, nemusím ani podnikat obvyklá kouzla s nadržováním, dvojím osvitem, měkkou a tvrdou vývojkou atd. Pokud nezanedbáte přípravu vstupních dat, na papír dostanete všechno podle svých představ velice jednoduchou cestou.

No a to je vlasně všechno, ani to nebolelo. Jenom z toho mám opravdu VELKOU radost...

P.S.: Jestli někdo zavítáte na únorové FotoPivo (18.2., opět restaurace Na kovárně), určitě uvidíte nějaké testovací fotografie naživo a budete mít možnost si tak udělat obrázek sami. Pak zjistíte, jestli je tento text pouhou reklamou (pro tentokrát jsem střílení vzduchovkou na kapotu vynechal, ani vajíčka smažit nebudu), nebo pozitivní praktickou zkušeností. Text nepřesvědčí, ale sáhnutí si na papír "naživo" by mohlo...