aafoto.czaafoto.czaaweb.cz
.: Fotogalerie a články:
Všechny zde použité fotografie, texty, nákresy a grafické práce jsou originálními autorskými díly a podléhají autorskému zákonu. Jejich používání, kopírování a další šíření bez výslovného souhlasu autora je zakázáno.

© Pavel Kutina, 1999 - 2017

Webdesign:
© AAweb.cz, 2005 - 2017


www.AAweb.cz - webdesign

Počet návštěv:

000000
 
Pavel Kutina - fotografie
Něco o autorovi
 Něco o autorovi: 1 Co o sobě říci? Asi jen několik drobností, protože za fotografa by měly mluvit jeho práce... Ale na fotografa jsem někdy hrozně ukecanej :)

Zhruba v době, kdy jsem začal chodit do školy, jsem vídal v rukách mého táty podivnou věc, skrz kterou koukal na svět a lidi kolem sebe. Začalo mne to zajímat. Jednoho krásného dne mi Ježíšek přinesl pod stromeček něco, co cvakalo a do čeho se dávala rulička s filmem. Byl to bakeliťáček Etjud sovětské (tehdy) provenience a dlouho mi stál u postele, když jsem si šel lehnout...

Časem mi tahle úžasná hračka přestala stačit a tak jsem si vyprosil další. To už byla vyspělejší technika (Certo KN 35, objektiv 2.8/50, ostření odhadem), tentokrát na kinofilm. Už tehdy jsem oblažoval okolí svým reportérským úsilím a mnohé ze záběrů, které se dochovaly do dnešních časů, mají dnes neuvěřitelnou vypovídací hodnotu (nikdy nenechávejte děti fotografovat, nevíte, kdy to použijou proti vám...).

Na průmyslovce jsem fotit nepřestal a pořídíl si konečně "tu pravou" (rozuměj "tu, co s ní fotí táta") zrcadlovku Zenit E. Dodnes nedám na tento výsledek spojeného úsilí kovářů ze SSSR dopustit, vydržel skutečně neuvěřitelné věci. V této době jsem se věnoval spíš muzice, takže většina mých záběrů z té doby je z folkových konzertů a dnes se na nich (ne)poznávají mí bývalí kamarádi a známí.

Po škole přišla vojenská služba, která mé fotoaktivity poněkud otupila. Po vojně, svatbě a následném rozvodu mi ale nic nebránilo se k tomuto koníčku vrátit. Pravdou ale zůstává, že asi největší zásluhu na tomto "návratu" má můj bývalý spolupracovník, v některých kruzích známý jako "Modrej pes". Snad obden mne deptal svými dokonalými záběry (na zvětšeninách o hraně kolem 60 centimetrů), ať už to byly fotografie věcí všedních, okolo kterých jsem já nevšímavě procházel několikrát za den, nebo z jeho cest po méně turistifikovaných místech této planety - obojí vystavuje na svém webu.

Fotografování mne znovu zaujalo, takže jsem si postupně pořídíl dvě "ojetá" filmová těla (po dlouhém váhání jsem dal přednost značce Canon a zrcadlovkám s manuálním ostřením). S nimi jsem vyrážel do ulic noční Prahy, v každé těle jiný film, ale vždy alespoň v jednom vysoce citlivý Kodak T-Max 3200, který jsem exponoval a následně převolával na citlivost ISO 12800. S touto kombinací se dalo fotografovat na noční ulici, osvětlené jen pouličním osvětlením, a to celkem bez problémů i bez stativu. Vznikly tak některé noční reportážní snímky, které by jinou technikou ani nebylo možné zachytit.

Oblast mého působení se začínala rozrůstat. Postupně jsem se dostal i k portrétní fotografii a aktu, a začal jsem někdy potřebovat i barevnou fotografii. Tou dobou se začala prodávat první digitální zrcadlovka za "rozumné" peníze - Canon 300D. Dlouho jsem o něm snil, dlouho jsem si ho rozmlouval, až nakonec padlo rozhodnutí jej koupit. Zašel jsem proto do banky, podepsal tam nějaké papíry a chtěl si jít pro "mou vyvolenou". Ale všechno bylo jinak - právě v ten den jsem našel inzerát, kde kdosi nabízel cca rok starý Canon 10D a chtěl za něj částku, kterou jsem si v tu chvíli mohl dovolit. A protože se jednalo o rozdíl kvalitativní třídy, neváhal jsem a pro 10D zajel.

Ačkoli jsem si tenkrát říkal, že 10D budu používat jen tam, kde je digitální technika opravdu zapotřebí a jinak že na černobílou fotografii budu i nadále používat film, nějak mi toto rozhodnutí nevyšlo a stejně jsem většinou používal digitál. Ale i digitální technika má svá omezení - jako největší nevýhodu mnou používané sestavy jsem viděl velikost a váhu, velmi omezující jakékoli denní nošení i nenápadné focení. Chtěl jsem tedy něco malého, kapesního, skladného, lehkého, s výbornou obrazovou kvalitou a pokud možno minimální cenou.

Po přečtení mnoha recenzí jsem se rozhodl sehnat kinofilmový dálkoměrný fotoaparát. Ano, ideální by byla Leica. Ale pak jsem si prošel ceníky, vrátil se nohama na zem a po prohledání internetových bazarů jsem našel Minoltu Hi-Matic F - malou, skladnou mašinku s velmi nízkou cenou a velmi kvalitní optikou, ale i s plnou automatikou, kterou ale fotograf při expozici nijak nemůže ovlivnit. Vyfotil jsem dva testovací filmy, zjistil jsem že "je to ono" a vzápětí se mi ozval kamarád, sběratel a opravář, se kterým jsem předtím vedl debaty o dálkoměrných fotoaparátech, že má jednu Revue 400SE a jestli jí chci. Ačkoli je to na první pohled neznámý výrobce (je to obchodní značka, pod kterou obchodní dům Quelle prodával výrobky dalších firem), zajásal jsem, protože Revue 400SE je odovozen od Minolty Hi-Matic 7sII, maličké tělo, přezdívané (díky spolupráci firem Minolta a Leitz) "Leica chudých". Po důkladném seřízení se mi zabydlela v tašce, se kterou jsem denně chodil do práce.

V mezidobí jsem si ale našel ještě jednu "zábavu", pro kterou je naopak DSLR tím nejvhodnějším nástrojem - a to rally. Ne že bych chtěl jezdit (tedy samozřejmě chci, jen mi to přítelkyně opravdu velmi radikálně rozmlouvá), ale rally jako "fotografický objekt". Původně to vzniklo tak, že Jakub Kencl napsal na Fotoprůvodci, že jede fotit rally a že mu zbylo místo v autě. Měl jsem volný víkend a auta mě lákala už dávno, takže jsme spolu odjeli na Rally Pelhřimov. Focení rally mne chytlo na první pokus a od té doby se fotografování těchto závodů snažím věnovat trochu více. Pro někoho jsou to možná jen řvoucí a smrdící hromady plechu, řítících se šílenou rychlostí po uzounkých cestách, ale pro mne mají své kouzlo a snažím se zachytit dynamiku tohoto sportu a dostat na fotografii to vypětí jezdců, které vede ke zlepšení času byť o jedinou vteřinu proti konkureci. Kupodivu atmosféra závodů do sebe vtáhla i mou přítelkyni a nejen, že začala jezdit se mnou, dokonce si pořídila vlastní Canon 300D a nyní jezdíme fotit (nejen) "rychlá kola" oba, jak je vidět i na jejím webu.

 Něco o autorovi: 2 Čas šel dál a já se (díky podpoře kamarádů z Fotoprůvodce) postupně zapojil do konceptu FOTOpiv (jedná se o setkání jednou za měsíc, kdy prezentujeme a místy i opravdu ostře kritizujeme donesené fotografie na předem určená témata), stal jsem se jedním z redaktorů fotografického magazínu Paladix, a následně i členem v nově vzniklé fotoskupině X-Pozice, kde jsem prošel i několika společými výstavami.

Snažil jsem se odpoutat od digitální fotografie (s výjimkou oblastí, kde je DSLR nenahraditelná, jako již zmíněný sport, nebo například "sériové" fotografie do katalogů) a pořídil jsem si velkoformátový fotoaparát (Meopta Magnola) pro jeho unikátní možnosti technické (práce s hloubkou ostrosti atd.) i kvalitativní (rozlišení fotografie) a k němu i velkoformátový zvětšovák (Meopta Magnitarus). Bohužel jsem byl zanedlouho nucen přestavět komoru a z prostorových důvodů poslat Magnitara (a následně i Magnolu) "do světa".

Po krátké epizodě s Magnolou, kterou jsem zvolil pro její technické i kvalitativní schopnosti (ale se kterou jsem se nesžil a kdy jsem nakonec musel i z prostorových důvodů zredukovat komoru o velkoformátový zvětšovák) jsem se opět vrátil k filmu a pořídil jsem si středoformátový fotoaparát Mamiya 645 Super. Oproti kinofilmu je obrazová kvalita "někde jinde", ale přitom se skladností a jednoduchostí obsluhy klasické kinofilmové SLR. Vypadá to, že jsem konečně našel "tu pravou" - na kontě už máme společně nafotografováno několik set záběrů a zdá se, že si vzájemně začínáme rozumět...

Zatím mne tedy fotografování a fotografie baví, ovšem čím dál tím častěji se snažím na fotografii koukat spíše jako na formu výtvarného umění a dávat fotografiím i nějaký hlubší smysl a náboj. To, zda se mi to daří, už ale nechám na posouzení vám, divákům.

Děkuji, pokud jste byli schopni toto dílo dočíst až sem...


Pavel Kutina,

Praha, 29.8.2009

 

 Pro přibližnou kalibarci jasu a kontrastu Vašeho monitoru