Firma Canon u modelu T90 logicky zvolila jako výchozí koncept již odzkoušenou amatérskou řadu T, tedy plně elektronicky řízené tělo se zabudovaným převíjecím motorem, spolupracující s manuálně ostřenými objektivy s bajonetem FD, avšak nové tělo se od ostatních z této řady lišilo v mnoha ohledech. Na první pohled je patrný nový ergonomičtější design (s výrazným gripem, jehož design byl později koncepčně převzatý celou následující řadou EOS), který pro tento model navhl Luigi Colani. Firemní kódové pro T90 označení bylo "Tank" - ať už pro novou čelní siluetu, tak i pro značnou mechanickou odolnost nového těla. Plášť je vyroben z polykarbonátů, vnitřní kostra je odlitek z hořčíkové slitiny, bajonet i dráha filmu jsou pochopitelně kovové, přístroj je vlhkuvzdorný, elektronika i systém závěrky pracuje i za velmi nízkých teplot, k napájení přístroje jsou použity 4 AA baterie - toto vše se odrazilo nejen na mírně vyšší hmotnosti, ale i na velmi příznivě položeném těžišti nového fotoaparátu, kdy tělo spočívá v ruce dostatečně pevně, bez převažování na některou stranu.

Nový Canon T90 přinesl několik technických vylepšení, které vzápětí převzali i ostatní výrobci. Jednalo se například o nastavovací "kolečko" vedle spouště, které se stalo hlavním ovládacím prvkem fotoaparátu, nebo o systém měření záblesku - s dedikovaným systémovým bleskem Speedlite 300TL probíhalo měření expozice jednak infračerveným předblesknutím jako u starších modelů řady T70 a T80, hlavně však přibylo měření dopadajícího světla při otevřené závěrce odrazem od plochy filmu. Toto samozřejmě nebyly jediné technické novinky - přístroj dostal oproti předchozím modelům z řady T novou závěrku, takže se rozsah expozičních časů rozšířil od 30 sekund do tehdy špičkové 1/4000 sekundy (se synchronizací záblesku na 1/250s, s bleske Speedlite 300TL je možná i expozice na druhou lamelu závěrky), stejně tak vylepšení zasáhlo i vnitřní převíjecí motor a jako jedna z prvních zrcadlovek se tak T90 mohla pochlubit kadencí 4.5 obrázku za sekundu, možné je však i nastavení rychlosti nižší (2fps - v tomto režimu má fotoaparát výrazně nižší spotřebu, převíjení je i podstatně tišší a film je méně namáhán) či expozici po jednotlivých snímcích. Dalším úpravám neunikl ani hledáček a podstatně se zlepšila informovanost fotografa o funkci fotoaparátu - v hledáčku se na červeně svítícím LED displeji zobrazuje nastavený čas a clonové číslo, indikátor zapnuté expoziční kompenzace, symbol připravenosti blesku, indikátor aktuálně používaného způsobu měření, počítadlo snímků a opět do té doby běžně nevídaná stupnice expoziční paměti pro režim bodového měření scény. Jediné, co může chybět, je informace o právě používaném expozičním programu - tato informace se nachází pouze na velkém LCD displeji v pravé horní části fotoaparátu (u LCD je možné zapnout podsvětlení a tak jeho čitelnost není snížena ani za zhoršené viditelnosti). Hledáček obsáhne 94% motivu při zvětšení 0.77, k dispozici je i široká řada jednoduše výměnných matnic od základní s fresnellovým klínem a mikrorastrem přes rastrovou pro použití při fotografování architektury po speciální s ryskami či rámečky.

Měření expozice je možné zvolit ve třech režimech - průměr, se zvýhodněným středem (18%) a bodové (2.7%). Expoziční programy se také dočkaly přepracování a rozšíření - k dispozici je jich celkem 9, je tedy stejně jako u starších modelů možné využívat priorotu clony, prioritu času a dva obecné programy (liší se průběhem kombinací časů ma clon pro stejnou hladinu osvětlení), přibyly však tři další specializované pro práci se širokým ohniskem (ve zkratce řečeno - pokouší se udržet maximálně zacloněný objektiv), stejně tak jsou dostupné další tři pro práci s teleobjektivy (snaží se dosáhnout co nejkraších časů). Samozřejmě nechybí ani možnost plně manuálního režimu či měření při pracovní cloně - především tato možnost je ideální při práci s nestandardním příslušenstvím, ať už je to makroměch, nebo například objektiv s redukcí M42/FD. Ke všem expozičním programům lze přiřadit funkci SafetyShift, která, dosáhne-li nekterý z expozičních parametrů mezní hodnoty, automaticky (navzdory právě zařazenému programu) přiřadí správný čas či clonu. Jestliže je tedy např. nastaven program Wide-1 a z kombinace osvětlení scény a citlivosti filmu teoreticky vychází kombinace clony 22 a času 8 sekund, přičemž v tomto programu je nejdelší možný osvit časem 4 sekundy, dojde k jeho použití a odclonění o jeden stupeň - dogmatické trvání na použitém programu by bez SafetShift vedlo k podexpozici.

Za drobnou nevýhodu se dá označit absence bracketingu a předsklopení zrcátka (MLU) - jak již bylo řečeno, byl tento přístroj koncipován od základu jako reportážní a tyto funkce byly z jinak vynikajícího fotoaparátu vypuštěny, ačkoli jejich implementace byla technicky možná - z tohoto pohledu je ovšem zvláštní, že tělo zvládne kupříkladu multiexpozici. O funkci MLU je možné přístroj poměrně snadno dovybavit vestavbou čipu, dodávaného třetí stranou, absence bracketingu už bohužel tak snadno řešitelná není.

Pro uchování expozičních údajů byly jako zvláštní příslušenství dodávány dva typy výměnných řídících datových stěn - obě samozřejmě uměly to, co se od datové stěny především očekává, totiž vložení aktuálního data i času na právě exponované políčko, ale dále se lišily "užitečnými drobnostmi" - stěna Data Command Back 90 umožňovala tisk kompletních expozičních údajů do plochy mezi exponovaná pole (a kdo z nás by tuto možnost neuvítal na libovolném současném kinofilmovém těle), stěna Data Memory Back 90 pak disponovala pamětí pro cca 30 filmů a byl k ní dodáván interface pro (tehdy) perspektivní domácí 8bitové počítače standardu MSX - jednalo se tedy o ideového předchůdce dnešních EXIF informací. Krom těchto funkcí obě stěny navíc plnily funkci časovače pro časosběrné série či velmi dlouhé časy. Obě datové stěny dnes bohužel patří mezi rarity a jejich cena v bazarech či aukcích zhruba odpovídá ceně celého těla T90...

I z dnešního pohledu (2004) je Canon T90 mimořádně zdařilý fotoaparát, který je možné v bazaru či aukci získat za velmi rozumnou cenu (ceny za různě "ojetá" těla se pohybují v rozmezí 7.000-12.000Kč), stejně tak originální objektivy s bajonetem FD patří k vysoce kvalitním, avšak lacinějším - ovšem daní za nižší cenu je ovšem jeho naprostá nekompatibilita s nynějším systémem EOS (vyjma drobného příslušenství - očnice, kabelová spoušť 60T3 atp.), ať už filmovým, nebo digitálním. Lze říci, že pokud fotograf neplánuje přechod na digitální platformu a nepotřebuje či nevyužije autofocus, je tento přístroj vhodnou investicí, kdy lze získat "opravdu hodně muziky za málo peněz", v opačném případě je lepší volbou některé z těl řady EOS - za podobnou cenu lze získat např. obdobně vybavený EOS 50, ovšem následně musíme počítat s výrazně vyššími pořizovacími náklady na objektivy i jakékoli další příslušenství.