Na jednom z jarních FOTOpiv kdosi navrhnul, že některé z těch letních by mohlo proběhnout v terénu, v přírodě, ať se pořád nescházíme jen v restauračních zařízeních a uděláme tak i něco pro své zdraví. Návrh se setkal se značným ohlasem, z řad nejzanícenějších se vzápětí vynořila i Hanka, která po kratších peripetiích přislíbila vydat v plen chatu kdesi v předhůří Šumavy. Pak se celkem dlouho nic nedělo, ale když nadešel správný čas, sešli jsme se v pátek 3. srpna v počtu hojném na uvedené adrese, totiž nedaleko obce Dřešín.

První večer na hostitelčině zahradě probíhal v seznamovacím duchu - seznamovali jsme se s prostředím, s ostrostí a pevností zapůjčených seker, s chutí dovezeného piva a kvalitou výčepního zařízení a v neposlední řadě i mezi sebou. Přes Jakubovo ujišťování, že nebude pršet, se našli jedinci, kteří propadali trudnomyslnosti, když na ně spadlo prvních pár kapek. Jakub ovšem kontroval tvrzením, že se nejedné o déšť, ale pouze o ulevivší si labutě při vysokém nočním přeletu. Ačkoli jsem padající tekutinu neochutnával, přikláněl bych se k této verzi, neboť kapky na nás přestaly dopadat již za několik málo vteřin.

Ráno, jen co jsme se vynořili ze svých stanů či aut (chata byla přece jen na zhruba dvacet osob poněkud těsná), nás čekala káva, snídaně z vlastních i cizích zásob, modré nebe a všeobecná pohoda. Kdosi navrhnul výlet do cca 3 km blízké obce Čestice, s tím, že krajina je malebná, cesta pohodlná a kopce nevelké, takže si to můžeme dát lesem a loukami a pohodlně dorazíme do tamější hospody na oběd.

Návrh byl přijat a vyrazili jsme. Lesem, lesními cestami, loukami - jen když jsem se zajímal o to, co že jsou ty hnědé čárky táhnoucí se na mapě všude kolem nás, tak mi bylo řečeno, abych neotravoval, že je to jenom od much. Nebylo. Předhůří Šumavy má do roviny daleko. Zpohodlnělá těla některých členů výpravy začínala zmateně zjišťovat, že dnes se jejich majitelé opravdu rozhodli udělat něco pro své zdraví (rozuměj "podat krátkodobý výkon vedoucí k rychlejší degradaci a celkové destrukci organismu").

Cestou bylo co fotit (lesy, louky, pole, kopce, trávu, krávy, ovce, kozy, děti i další zvířenu), nálada se pronikavě zlepšovala a my se dostali k prvnímu otočnému bodu, totiž k rozhledně, zbudované ve spodní části základnové stanice některého z mobilních operátorů. Rozhledna byla sice nevelká, ale pro dvacet podnikavých osob byla vítaným zpestřením a po podniknutém nájezdu byla prakticky prověřena nosnost plošiny i výhled do kraje.

Po dostatečném "pokochání se" jsme se odebrali dále, k poněkud bizardně působící Kalvárii již na dohled od Čestic. Postavit něco takového v barokně-románsko-secesně-gotickém stylu uprostřed poměrně hustého lesa je počin poměrně neobvyklý a zcela jistě zasluhoval naší pozornost.

Po vyčerpání veškeré invence, kterou v nás návštěvy tohoto místa vzbudila, jsme se odebrali do již výše zmíněné restaurace. Obsluha byla sice mírně vyděšena neohlášeným nájezdem, ale nápor se jí podařilo zvládnout k všeobecné spokojenosti a my tak zhruba po hodině a půl odcházeli nasyceni nejen kulturními zážitky.

Následoval návrat na základnu. Zde bych se chtěl zmínit o momentu, kdy Bundesova GPS ohlásila něco o vzdušné vzdálenosti cca 2.6 km. Pamatujte si toto číslo. Bude se to ještě hodit.

V jednom z Cimrmanologických seminářů zazněla věta o výletu stíhací vzducholodí Karel, kdy účastníci výpravy po osmihodinovém letu směrem na Brusel nechali místo startu daleko před sebou a přistáli nedaleko Varšavy. Zhruba tak by se dala charakterizovat i naše cesta. Poté, co byla trasa zhodnocena jako zbytečně krátká, jsme se rozhodli pro menší okliku s tím, že to bude jistě daleko pestřejší a nebudeme se nudit. Nenudili jsme se. Cestou jsme stihli shlédnout něco málo lesů, nějakou tu louku, soukromý pozemek s lehce hysterickou holčičkou, která nás zaháněla výkřiky "nechoďte tam, tam nesmíte" a podobně, při kterých i otrlejším povahám tuhla krev v žilách, a navštívit dvě další vesnice. Kdyby mne v tu chvíli zpoza stromu oslovil rumunský pohraničník, nedivil bych se.

Po zhruba čtyřhodinové cestě a cca deseti kilometrech vodorovně a dvou svisle jsme se, byť mírně opotřebovaní, dostali opravdu tam, odkud jsme vyšli, tedy zpět k Hance na zahradu. V plánu bylo představení fotoúkolu, tentokrát na téma "Zvuk".

Je vidět, že čím je zadáno abstraktnější téma, tím rozmanitější výsledky se dostaví. Od Chosého nostalgických houslí, přes Harnodovo slovo, mocnějšího písma, přes trubku Petra Kříže, bigbítové vzpomínání ex-máničky Petra Jiskry, hrozivého černého Modrého psa, naše zvukotěsné dítě, Dundeeho vydlabané trouby, Hančino pleskání holubích křídel, Bundesovu unifikovanou Ostravu, roztančený gramofon DJ Pavla Poly, zklamanou a zaskočenou Martina Zulu Kamína, zvukomalebného MKR (zúčastnil se off-line), až po zvuky ostré, od kamene odskakující, i tupé, dřevem vonící zvuky Jakubovy - z jeho vystavovaných fotografií byly zvuky cítit a vyskytovaly se na nich takřka hmatatelně.

Po prodebatované hodině nastoupil další bod programu, a to večeře, následovaná zprovozněním datového projektoru.

Poté se programu na několik hodin ujal Dundee se svou cestou napříč Austrálií. Neptejte se mne na to, jak to trvalo dlouho nebo kolik fotek bylo k vidění nebo snad co na nich bylo - nedá se odpovědět. Fotografie byly dechberoucí, bylo jich málo a vyprávění trvalo chvilku. Jen se během té doby z večerního šera stala temná noc a poklidnou šumavskou krajinou se proháněli klokani uskakující před rozjetými road trainy do příšeří eukalyptových pralesů. Poté, co Dundee ukončil náš výlet, viděla většina z nás v každé myši vačnatce ještě hodně dlouho...

Po pauze následoval Bundes, jehož fotoklipy z United colours of Ostrava a jeho multimediální produkce, seskládaná z fotografií a hudby z výše zmíněné akce, se popisuje slovy jen stěží - to se musí vidět. Hromada zvuků a barev se na nás řítila v perfektně sestříhaných intervalech, kde se konkrétní obrazy střídaly a prolínaly s vizemi ryze abstraktními. Slova nestačí.

Po přestávce na vydechnutí následoval Jakub a dvě jeho série: První z FOTOkola z Jemčiny (kdo neví, o co šlo, ať zkusí zapátrat v paměti a v archivu Fotoprůvodce z letošního léta), druhá z leteckého výletu po středočeském kraji. První série se mi komentuje špatně - u mnohých záběrů jsem stál vedle něj a fotografoval stejný objekt, ale jindy, v jinou chvíli a jinak. Jediné, co k tomu mohu říci, že já jsem svou sérii nedovezl. Poté co jsem viděl tu Jakubovu, jsem byl rád, že ne.

Letecké záběry byly provázeny typicky Jakubovským vyprávěním o průběhu letu ("on to tam takhle postavil na křídlo...") a my si užívali dalšího cestování, tentokrát z ptačí perspektivy kolem míst, která známe obvykle ze zcela jiného úhlu pohledu.

Následoval krátký mix z produkce Pavla Poly (jeho série "Kozy a husy" byla opravdu přívětivá a líbivá, stejně jako jeho procházka po Istambulu) a slova se kolem půlnoci opět ujal Dundee, aby nás dorazil a emocionálně naprosto odrovnal svojí reportáží z Kuby.

Nerad bych zde rozebíral ideologické odlišnosti, ale nás starší, minulý režim celkem dobře pamatující, při mnohých fotografiích mrazilo. Nádhera architektury a přívětivost místních ostře kontrastovaly se zchátralostí a drilem. Po shlédnutí celé série jsem si uvědomil jedno - velice rád bych se tam podíval, ale neudělám to. Zatím. Snad jednou, jestli ještě bude na co koukat. Do té doby se budu koukat na Dundeeho fotky a budu snít.

Mezitím se nebe vyjasnilo a Jakub mohl zprovoznit své "hvězdářské nádobíčko". Jsem v tomto oboru naprostým laikem, tak mohu jen říci, že ta šedivá roura, velikostí i váhou připomínající menší -plnou- popelnici, ukazovala na nebi věci, které jsem doteď vídal jen na fotkách. Jediné, co mne trochu mrzelo, bylo, že Jakub, ačkoli jinak celé pozorování zorganizoval naprosto perfektně, nedokázal zajistit Saturn a Lunochod, s výmluvou, že prý si je na ten večer objednala nějaká jiná skupina...

Bylo kolem půl čtvrté ráno a my se rozcházeli do svých spacáků. Vyčerpaní, utahaní, promrzlí, ale spokojení a s očima rozzářenýma nejen ostrým světlem měsíce.

Co se dělo ráno, netuším. Probíral jsem se podivným dojmem, že ta Kačka je nějaká zrzavá a těch fousů že mívala taky míň a až dlouho poté jsem pochopil, že ten, kdo byl vyslán, aby mne probudil k snídani, byl Chosé. Po tomto úvodním šoku tedy následovala snídaně, spojená s volbou tématu na zářijové FOTOpivo, potom úklid, balení, loučení a více či méně spořádaný odjezd.

A jsme doma. Co k tomu říci víc? Asi jen tolik, že kdo tam nebyl, neví, o co přišel. A nedozví se to ani z tohoto článku - tady může získat snad jenom velice mlhavou a nejasnou představu. My ostatní v tom ale máme jasno.

Díky všem, co za to mohli.